Ve své praxi sociálního pracovníka/poradce pro nezaměstnané jsem se často potkal s otázkou „Kolika Vašim klientům se „to“ podaří?“. Motivací k takové otázce byla podle mě snaha najít nějakou záruku, že se zvažované vynaložené úsilí vyplatí nebo opodstatnění toho, že nemá smysl se ani snažit svoji situaci změnit, že „svět“ nechce, abych uspěl.
Proto jsem na takovou otázku postupně používal odpověď ze zásobníku konstruktivních, možná až systemických návodů: „Proč je to pro Vás důležité vědět, kolik klientů, se kterými jsem spolupracoval, našlo práci?“ apod.
Většinou přišla odpověď ve smyslu: „No chci to vědět, abych věděl jaké mám šance, že se mi to podaří.“ A tak jsem pokračoval ve stejném duchu jako předtím: „A co když se dozvíte, že se to podařilo dvaceti procentům klientů? Nebo co když to bylo osmdesát procent?“.
Po takové otázce většinou bylo ticho. Ale zájem přetrvával. Nikdy jsem na otázku neodpověděl přesně, určitě. Ale vždy jsem se snažil sdělit konkrétnímu klientovi, že i kdyby se to podařilo jen pěti procentům, tak stejně nebudeme vědět, do které skupiny patří konkrétní člověk, kterého potkám. Jak bychom mohli poznat, jestli zrovna ten konkrétní člověk patří mezi těch pět nebo mezi těch devadesátpět procent lidí. Předem mi taková pravděpodobnost úspěchu nijak nepomůže v tom, abych někomu pomohl v procesu změny.
Nakonec se snad podařilo většinu klientů přivést na myšlenku, že ať je již „pravda“ jakákoliv a pravděpodobnost velká nebo malá, tak stejně nakonec zbývá se jenom rozhodnout, jestli chci být mezi těmi, kterým se to podaří. A pokud odpověď zní ano, tak že je třeba najít maximum možností, jak se konkrétně pokusit uspět.
Bohužel však neustále kolem sebe slyším rychlé soudy o tom, kdo jak v životě dopadne, kdo je jaký podle toho, ke které patří skupině apod. Statistiky a výzkumy o sociálně vyloučených, lidech se zdravotním postižením, o seniorech, jak žijí, čím jsou způsobené jejich problémy, jak jim lze pomoct, co by situaci zlepšilo apod. Ale jsou to jenom statistické zobecnění mnoha různých možností, mnoha situací, mnoha příčin, mnoha postojů a pohledů na život konkrétních lidí. Ale to nepomůže najít konkrétnímu člověku nebo poradci „správný“ přístup k řešení konkrétního problému. Problém je totiž subjektivní, pravděpodobnost spíš otázkou postoje k životu a úspěch věcí úhlu pohledu.
Dovolím si přímou otázku na konec: Kdy budete šťastní a spokojení a nebudete hledat další problémy a vnější příčiny?
Naučte se být k sobě upřímní. Mluvte pravdu k druhým i k sobě. Hledejte svoje silné stránky, přiznejte si své slabé stránky a změňte to, co je pro Vás důležité. Nespoléhejte se na předpoklady druhých, obecná tvrzení o tom, co je třeba, když… Váš život je Váš.
Nenechávejte otázky bez odpovědí, obzvlášť pokud se Vám otázky vracejí. Hledejte pravdivé a skutečné odpovědi na otázky, co se Vám honí hlavou.
Nepřemýšlejte o tom, jaké by to bylo, kdybyste… žili v jiných podmínkách, pocházeli z jiné sociální skupiny, měli jiné příležitosti, byli průbojnější apod.
Vaše budoucnost je teď a tím, co teď děláme, budoucnost vytváříme. Pokud pomáháme sobě i druhým, může to být naplňující, ale pokud hledáme pořád dokola odpověď na tu samou otázku, pokud sníme o tom, jaké by to mohlo být, nebo co nás čeká, tak budeme žít ve snech a úvahách (toto jsem si dovolil půjčit z knihy Josefa Formánka, Mluviti pravdu, ale je to podle mě cílem mnoha rad, přístupů, terapií, které se zaměřují na pomoc lidem změnit svůj život, nebo spíše pohled na něj a přístup k němu).